XXIII. Vánky vějí, pějí,

Vánky vějí, pějí,

den je stříbroskvoucí,

že mé žaly letět chtějí

v dáli zvoucí.

Labuti snů dumné

bloudí po jezeře,

touha křehká klepe zlehka

na mé dveře. –

A ty dlíš zas u mne,

věnčíš květy čelo,

abych snil, že jaro šumné

rozpučelo,

že mé oči hřejí,

že se radost vrací,

že v mém srdci vzkvetlém pějí

lásky ptáci.