XXIII. Všem utištěným druhem hory jsou.

Všem utištěným druhem hory jsou.

Dnes odpočívám v lesích pod Lysou.

Je nekonečné hoře člověka.

Z nesmírných hloubek ticho přitéká,

v něm vykoupe se srdce zraněné

a nad hlavou se nebe rozklene,

vysoké, jasné. Lehký mraků spěch...

pták ve větvích... i rozehřátý mech...

Kde válek zuření, ječící polnice,

kde pole rozrytá, spálené vesnice?

Kde smutek hřbitovů a prázdných hnízd?

Kde lidská šelma jdoucí pro kořist?

Hloubky a ticho, vlídné vanutí,

prameny, stromy, nebes klenutí...

Hora tě objímá a přikryje.

Jen člověk zradí. Člověk zabije.