XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.

Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.

Šla krajem, kde zbytky sněhů třely si rozespalé oči.

Šla zčernalou brázdou, kde o čemsi tajemném mluvil každý země por.

Bílou rukou první květy upevnila ve vrkoči.

A ruce rozpřáhla, oči do dálky zahleděla, – tak šla vpřed,

a v modravém zlatavu těch roztavených pohledů panenství se cudně usmívalo,

a tajemství pupenů, v nichž ještě ani nedříme květ,

a první myšlénka zrna, jež v svaté brázdě za zimy spalo.

Z jejích drobných úst, zpola rozevřených, za zvukem padal zvuk.

A ne ton, ne slovo, ne vzdech – a všechno v tom bylo,

i barvy a teplo, zlato slunce a první zeleň brázd a luk,

a vůně mízy, dech širých nebes, jímž se všechno stvoření opojilo.

A potom úsměv, dřív přeletavý, na ústech i skráních zrál.

Hlava zpět klesala, jako pod polibkem, ruce vztažené v loktech uvadaly,

dech vonný v ňadrech rozkochaných chvílemi ustával,

a váznul krok, když na mezích a v lukách v cestu se květy stlaly.

Krása se usmívala, jako hravé nymfy po hájích,

když satyrova ruka chtivá na ňadrech jim zabloudila.

Na zlaté blesky sluneční se zavěsil ten smích,

a ovoce na stromech, zrna v klasech chtivě ho pila.

Když potemnělo v očích, když slunce zakrylo si bouří líc,

tu Krása vláčná, rozkochaná, úbočími hlavě podestlala,

blesky nebes, jež jí v náruč klesla, pochytala do svých zřítelnic,

a unavená v bezděčných, sladkých slzách usínala.

A zvážněla, duch skláněl se, jak myšlénkami těžký, zralý klas,

v umdleném slunci opatrně nohy na ocúny kladla.

Zamyšleně rozpouštěla po stromech svůj dosvítivší vlas

a s divným smutkem přešla polem stopou rádla.

Úsměv svanul se rtů. Polootevřené něco roztržitě šeptaly, nebdělé, nesnící,

jako by někdo nevědomky: ano, ano, ano – říkal.

Lem jejího šatu, sladko kořenně balsámovým topolem vonící,

po nastlaném jeho krásném listí tiše se smýkal.

A tížil Krásu, podzimními dešti smutně zvlh,

déšť usedl i v jejím těžkém, vonném vlase.

S poslední, nejtěžší z podzimních mlh

po tmavých bocích na svoje hory vrátila se.

Postála nahoře, nejvýš, a dlouho zádumčivě hleděla v kraj,

pak usedla, a až na vážné oči celá se do sněhu zahalila.

A s očima rozevřenýma, v nichž všechno zažité přešlo v posvátný taj,

o slunci, o jarních ručejích, květech, blescích a vůni topolu balsámového snila.