XXIII. Že skály již Země plameny

Že skály již Země plameny

v nezdolná pouta kují?

Vždyť já je zřím, ty plameny,

vrch Země poskakují!

Vidím je svítit po keřích

ve vonných růží tvaru,

slyším je v ptačích hrdélcích

klokotat v plném varu.

Děvčátko když si mlaďounké

ku prsoum mocně vinu,

cítím, že vinu ohně sloup

žhavý, až žárem hynu.

A když si lidstvu nahlédnu

do zníceného oka,

do oka, jež jak hvězdná tůň

bájně jde do hluboka;

do oka, ježto v mžiknutí

rekovným ohněm zjásá,

voláli voj svůj do boje

svoboda, pravda, krása;

v něž při slově lidsky šlechetném

vpryskne hned slzná něha:

cítím, jak vlastní plamen můj

vzhůru až k nebi šlehá.