XXIII. Židé na poušti klaněli se modle.

Po čas ten, kdy obývali pusty,

pracováno o jich obnovu,

Mojžíš s Áronem jim skutkem, ústy

zákonickou skýtal osnovu.

Co byl vnukal Hospodin jich duchu,

uskutečnit dbali v životě,

měliť mužnou ve své hrudi tuchu,

rod že nezakrsá v hnilotě.

Svatou víru v Boha všemocného

v Židech zanedbaných budili,

aby vstali z kalu pohanského,

v němž se byli dlouho trudili.

Znaliť dobře, tam že není řádu,

ani spásy ve všem národu,

kde se člověk ani v hříšném pádu

neohlíží po svém původu.

Proto první zjevení se Boha,

jež se bylo z duší ztratilo,

jasnila jich poučná řeč mnohá,

by se plémě k Tvůrci vrátilo.

Hlásali jim dávné Boží sliby

člověčenstvu dané za všech dob;

učili je, jak chce hříšné chyby

smazat Pán a zvýšit lidstvo z mdlob.

Ku zaslíbenému Spasiteli,

z Hebrejů Jenž oblažit měl svět,

každý obřad náboženský čelí,

všechny chtě tou vědou rozechvět.

Učil Mojžíš k lidem lidským býti

podle svatých Páně výroku;

hostinností příchozího ctíti,

mírnit perný osud otroků.

Chudé bratry péči doporučil,

by je zvali k sobě za stoly;

hladem by se nuzný neumučil,

nechán sedmý rok mu na poli.

Málem rok už minul v tomto cviku,

rozum Židů přece pitoměl;

navrátil se opět k svému zvyku,

k modloslužbě, již si připomněl.

Slíbilť Hospodin, že vůli Svoji

písmem rytým Israeli dá,

z potomků ať na tabuli dvojí

každý vlastním okem nahlídá.

Mojžíš zástup Áronovi svěřil

v čas, kdy od něho se oddálil,

aby zatím všude právo měřil,

druh by druha v ničem nešálil.

Šest dní na hoře byl v službě Boží,

až byl volán v svaté mrákoty;

lhůta ta se o čtrnáct dní množí,

aby těžil z Božské moudroty.

Zástup vida, že mu nejde vůdce,

v špatnou myšlének hned padá směs,

k Áronovi sbíhá se a prudce

volá, jak by z něho mluvil běs:

„Spěšně vstaň a udělej nám bohy,

již by dleli s námi se všemi,

Mojžíšovi snad už klesly nohy,

sotva jest ho více na zemi!“

Áron nízkým nenadálým strachem

zradil Boha, víru, úřad hned;

v blouznivého množství hluku plachém

pozbyl mužnou stálost jak by smet’.

Místo co měl za svou víru svatou

všechno, i svůj život položit:

zbaběle svou mysl bázní jatou

zlostnému dal lidu podnožit.

,Doneste mi,‘ pravil, ,naušnice

zlaté od svých synů, dcer a žen!‘

Ty pak ohněm svářel do směsice,

telete až obraz vyroben.

Na den druhý velkou slavnost strojil,

u telete kladl oběti,

zástup jídlem, lirou a tancem brojil

proti Bohu, jako v zajetí.

Mluvil na hoře Pán k Mojžíšovi:

„Jdi, tvůj lid tam spáchal hrozný hřích;

utvořil si v modlu mrtvé kovy,

z řečí svatých tropí sobě smích!“

„Národ tvůj má tvrdou, tupou šíji,

hněvem Svým už o něj zavadím;

nechať po něm památka vše míjí,

strašným trestem všechny zahladím!“

Mojžíš prosil, hněv by nerozháral,

pro nábožnost předků horlivých;

on by za Něj sám radš přísně káral

původce těch hříchů vzdorlivých.

Našel milost v očích Páně vůdce,

a hned kvapně k lidu zavítal;

dole praštil tabulemi prudce,

tak že kámen v prach se rozlítal.

Tele silným ohněm nazmar spálil,

ač v něm bylo látky bohaté;

i ten popel z něho řekou vzdálil,

by vše stopy byly zavaté.

„Co pak tobě,“ mluvil k Áronovi,

„Co pak tobě lid ten učinil,

že se tvými skutky, tvými slovy

největším tím hříchem provinil?“

,Nehněvej se,‘ prosil Áron snažně,

,víš, že lid je zlému uvyklý;

donutil mne, že jsem strachem vlažně

svolil ve hřích, kterýž podnikli.‘

Na to Mojžíš rázným hlasem zvolal:

„Kdo jest Hospodinův, sem se poj!“

Těmi potom každý, kdo byl, zdolal,

ucítil v své hrudi smrtnou zbroj.

Když byl Mojžíš vzdorné škůdce skolil,

lid se vážně na pokání dal;

a pak k prosbě úpěnlivé svolil,

pro nové zas tabule se bral.