XXIII. Zjihlá role roztouženě

By František Leubner

Zjihlá role roztouženě

lůno k setí odkrývají,

slehlé rovy od jeseně

hlouběji v tmy zapadají.

Zavezou je prstí v smutku,

obloží je novým drnem,

k hlavám věrnou nezabudku,

k srdci planou růži s trnem.

Kdo hrob nosí v živé hrudi,

mrtvinu kde kámen hněte, –

Vesna už ji neprobudí,

kámen kvítím nezakvete.