XXIII.

Poslušna sudby cestou kráčíš svojí,

jak voda čistá břehy proudí spěchem,

a jakby sny ji rozechvěly lehce,

se vlní hladina a čeří vánku dechem.

Za sudbou neznámou jdeš o samotě žitím,

a vzdechy moje tebe nedoletí –

ó v snění kolikrát mizící v nedohledno

tě ruce moje chtěly zadržeti!

Tak stajena snad půjdeš cestou svojí,

co snila’s, trpěla, já ptám se v beznaději,

kdo je ta žena, kterou svět mi skrývá,

a na vždy zaniknou mi stopy její?