XXIII.

Odešel, jak pes jde spráskaný.

Odešel jak člověk, jenž se hroutí.

Polními se šoural cestami,

neodvážil se ni ohlédnouti.

Na prázdné jen místo pohlédla,

tam, kde Říha sedal při obědě.

Provinilá, plachá, pobledlá

na mučení byla vůčihledě.

Kroky něčí zněly v předsíni.

Na kliku kdos zvenčí sáhl prudce.

Marino, jak šťastni nevinní!

Zrak tvůj hoří, třesou se ti ruce!

Bez chuti jíš, piješ bez chuti,

chvíle plyne těžce a tak němě.

Proč se neptáš? Všechno řeknu ti!

Čeká. Trpí. Chví se. Neptá se mě!

Marino, tvá umučená tvář

měla by být očím mojím slastí.

Zajásati měl by hospodář

nad škodnou, jež ocitla se v pasti.

Neboť není záhad, není chmur,

co je choré, bude zítra zdrávo.

Pole má jsou, můj je také dvůr.

Přísahalas? Má jsi. Toť je právo.

Hlava proč se trápí nanovo,

když jsem činil staré lípě zadost?

Kázala mi: dílo hotovo.

Proč však z něho nemohu mít radost?