XXIV. BALLADA PODZIMNÍ NA MOTIV OCÚNU.

Na vlhkých lukách podzimních,

kde v sporé trávě mlha šedá,

se věnec útlých kvítků zdvih’,

jsou jak pleť dívčí jemná, bledá,

jíž hoře lásky zaplát nedá.

A jak tu tiše, smutně stojí,

duch v upomínkách zašlých hledá:

Mně zdá se, vzrostly z duše mojí.

V květ ptáků nezvoní jim smích,

a motýl, švarný neposeda,

jim nedvoří se v paprscích;

pavouček malý pouze předa

nit léta babího k nim sedá.

Jen zvadlé listí v šumném roji

k nim shání větrů kvil a běda –

Mně zdá se, vzrostly z duše mojí.

Kde vesna, kde je mládí jich?

Za ruku pouze Lítost veda

jde pozdní věk a v každý mih

s illusí slední roušku zvedá,

kraj tmí se, jedna lícha hnědá,

tam ocúnky se bledé rojí

jak vybledlé sny v hlavě děda –

Mně zdá se, vzrostly z duše mojí.

Ach, osud málokdy se předá,

pár ocúnků se v kytku pojí:

toť celá žití abeceda! –

Však vím to, vzrostly z duše mojí!