XXIV. BÁSNÍK

Svět starý s praskotem se tříští,

co bylo, zaniká a hyne –

vzdor všemu stále věřím v příští,

zda lepší? nevím – v příští jiné.

A zrak je vzpjat – co dech se tají –

v dál k zamlženým dějin metám –

dnes tisíce tak naslouchají,

dnes všichni takto hledíme tam.

Jsme tiši. – V dálce gigantický

provádí Osud soudy hřmící –

ba, člověk mlčí, jak už vždycky,

kdy měl by právě tolik říci.