XXIV. Dík budiž Vám, zlaté hvězdičky,

Dík budiž vám, zlaté hvězdičky,

dík za jeden ze všech darů,

že umím lidmi zatočit

vesele do rozmaru!

Že dovedu někdy alespoň

mžik mladistvé ranní záře

a živý poblesk radosti

do české vkouzlit tváře.

Což – což je ta mysl národa

tak ztýrána, potrápena,

bojácná jako děťátko,

tichounká jako pěna!

Což – což je ta lidu mého líc

tak zsínale, mrtvě bledá,

kdo jednou na ni pohlédnul,

více mu spáti nedá!

Ach když po té tváři dojemné

jen okamžik úsměv skáče –

co na tom, že pak humorist

do koutku jde a pláče!