XXIV.* Na tvojich prsou odpočinouť

Na tvojich prsou odpočinouť

Po úchvatu a strasti mdlé;

K plnému srdci tebe vinouť

A zapomníť na doby zlé:

Ach! tož nedáno osudem,

Jenž dávno nás oulestně dělí

A hroutí štěstí stánek stkvělý,

V němž vespol žíti nebudem’!

Ó kde ta doba, když se linul

Pod starou zdí milý slib tvůj;

Když ohlas jeho v hukot splynul,

Jímž pěla vlnou tichá sluj!

Tvé oko v mém se topilo,

Kde slz tvých družky se rojily,

Když rtové sotva vyslovili,

Co v srdci mojím bouřilo.

A nic z těch dob mi neutkvělo

V roztoužených všech hlubinách,

Leč co juž tehdy zhynouť mělo,

Jak ohlas v mrtvých skalinách:

To jedno slovo vrylo v hruď

Svým zvukem žalným věčné hoře,

Tak krátké sic, však strastí moře,

To slovo děsné: „s Bohem buď!“