XXIV. Hostýn smutně hlídá

Hostýn smutně hlídá

Na svou sestru Tatru,

A i Tatra zírá

K vzdálenému bratru.

Časy měnějí se,

Říše rozpadají –

Hostýne a Tatro,

V jakém teď jste kraji? –

Vy jste jednou stály

V tétéž zemi slavské,

V zemi slavské, v říši

Velikomoravské.

Ve moravské zemi

Stojí Hostýn posud –

Tobě, sestro Tatro,

Horší padnul osud.

Ač i to jsou tvoje

Starodávné kraje,

Však ti otčina tvá

Teď odcizena je.

Tatro, smutně stojíš,

Hlídáš k bratru svému,

V němém bolu zíráš

K Hostýnu němému.

Jen když ve tvém srdci

Pocit želu zrůstá,

Otvírají se ti

Uzavřená ústa.

Na znamení smutku

Čelo zahaluješ,

Obličej a tělo

Mračnem obtahuješ.

A ty hledíš bleskem

K bratru vzdálenému –

A ty mluvíš hromem –

V bouři voláš k němu! –

I hle, Hostýn z dálky

Bleskem na tě hlídá –

I slyš, mračný Hostýn

Hromem odpovídá!