XXIV. Já věru se stydím, neb zvlhl mi zrak,

Já věru se stydím, neb zvlhl mi zrak,

že rozchodu doba se blíží,

co ponesu s sebou, je lehoučký vak,

však srdce, to tíží, to tíží.

V něm zpomínku nesu, jak měl jsem vás rád,

jak blažené byly to časy – –

váš manžel teď sečte můj na dveřích řad

a – mrzutě smaže ho asi...