XXIV. Jdu polem

Jdu polem

mimo les,

stromy si vypravují

jarní pohádky,

zpívají písně,

jichž mají plnou hlavu.

Jaro jim prostřeluje

husté sněti

zlatými šípy

a ladí hrdla pěnkav

k prvnímu zpěvu.

Poslouchám!

V příkopě leží tulák,

ubohý vnuk Ahasvérův,

směje se;

radost mu protéká srdcem

jako roztavený sníh polem,

volá:

„Vítej, příteli zlatý,

jenž v lepší mne odíváš šat,

než bohatý v městě kupec:

Ten páchne hospody čmoudem,

Tvůj vůní mechu mne líbá,

vůní fialek

a hebkostí vánku mne hladí.“

A špinavý s prsou košile cár

s těla si škube a do větrů hází,

veselý tulák šat: kůži hadí.