XXIV. Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –

Kdo jsi ty? – vy díte rozmrzele –

který hlasem, jenž nás jenom plísní,

voláš k nám po dni a noci celé,

v sladký mžik nám vpadáš drsnou písní?

Já jsem paprsk, jenž vás k cestě budí,

pták, jenž zpívá, co krev z cév mu teče,

strážce, který proti vlastní hrudi

obrací hrot nejprv svého meče.

Červánek jsem, jenž vám pláti počal,

kámen, který zachvěje se blaze,

hlouběj-li jej zašlapete v močál,

jdouce přes něj dále ve své dráze.

Já jsem ten, jenž za světlo vám dané

rád by trpěl, připjat na útese,

všechen trud váš, všecky slzy slané

jenž v svých prsou rozbolených nese.

Poslední jsem z vašich nízkých sluhů,

ale král v svých snech, v své lásce prvý,

malým květem oblačných jsem luhů,

svědomím a krve vaší krví.

Hlas jsem, který vdechl mi dech boží,

by k vám mluvil v chvíli zoufalosti,

ten jsem, který ví, že ještě složí

v pusté poušti znavené své kosti.

A přec ještě sledním dechem zvolá:

Jděte dále, ničím nezlekáni,

bojem ani plání, jež je holá,

ať vnuk vejde v tu zem požehnání!