XXIV. Má duše, jak jsi krásná,

Má duše, jak jsi krásná,

tklivá, v smutku bledém –

s mdlou tváří kolem hlavy

a s bolestným svým hledem...

Vím, rozkoš, již jsi milovala,

vzdornou rukou

daleko poslala jsi –

a teď zmíráš mukou...

Šla rozkoš Tvá.

Šla cudně, v písních violy

do noci rozmarné,

kde rány nebolí...

Jen jednou ohlédla se

s vyděšenou lící

na aureolu Tvou

a na Tvou bolest mdlící!