XXIV. Mé slunce, pojď!

Mé slunce, pojď!

Na toulce v lesích tajemných mne doprovoď!

A mezi větvemi, úponky, kři

své zlaté sítě rozestři.

Ať každá myšlenka má i můj každý vzdech

jak vážky křehké zachytí se na tvých zlatých rtech!

Mé slunce, žhni!

A spal ty duhokřídlé svojí ve výhni.

Jen křehká ta křidélka na sítích nech...

Zlatavé sítě, zelený mech,

na křídlech perleť a kalený kov...

je všechna krása hra tonů, barev, slov!