XXIV. Na konci školního roku.

Já dosel lán svůj. Bude požehnána

žeň, na niž čeká národ můj, má čest?

Meč třímať, na to slabou naše pěsť,

a zpět by padla na nás každá rána.

Já štěpil srdce, prosil nebes Pána,

by ujalo se, mohlo zdárně kvésť

a zdravé plody dobrých činů nésť,

jež dobudou nám jasnějšího rána.

Ty lide, tvojí péčí vracím zpět

náš podrost mladý. Opatruj ho, bedli,

a pozor dej, kde plný puká květ.

Mně třeba síly. Vlasti lán i luh

mi vlídně kynou. Koho k cíli vedly

domova tužby, toho vedl Bůh.