XXIV. Na poušti Fáran Hospodin vyřknul přísný soud.

Po měsíci od Sinaj se hnuli,

nastoupili cestu třídenní,

až pak v poušti Fáran postanuli,

v nově připraveném ležení.

V nových stáncích nový nářek vzniknul,

reptání se s pláčem mísilo;

mnohý lidu díl se vzdorně spiknul,

povstání se pořád výšilo.

,Krušno nám zde odpykati chyby

učiněné kvapným odchodem;

v Egyptě jsme měli tučné ryby,

zde jsme hladní vůdců podvodem!‘

,Mrtvá zem tu na každou je stranu!

Kde je česnek, meloun, cibule?

Den co den jen samou máme mannu,

a tu stále jíme bez vůle!‘

Mojžíš sám už klesal ve svém duchu

pro velikých pečí břemeno;

výčitek mu slova zněla v uchu,

jež mu dalo hrubé plemeno.

Na modlitbě našel božskou těchu,

křepelek mu hojnost slíbena;

se staršími z lidu, ku prospěchu

vůdci, vláda byla sdílena.

Od mořských se krajin vítr vtírá,

množství ptáků nesa v ležení;

potěšený zástup pilně sbírá,

zásobu si chystat nelení.

Avšak mnozí lakotiví v jídle

chutným masem tak se přecpali,

že je z rána smrtí povystydlé,

druzi v stáncích ležet zastali.

Dvanáct mužů z Fáran rozesláno

v Chanaanskou zemi na zvědy,

odkud za dnů čtyřicet jim přáno

donest šťastné cesty výsledy.

Hrozen nesli muži na sochoru

na ukázku, též i jab’ko, fík;

řekli: ,Blahá zem ta bez odporu,

za ni vroucný vzdán buď Bohu dík!‘

Nejlíp Josue a Káleb znali

krásu plodné země líčiti;

ostatní však lid se strašit jali,

a jích odhodlanost ničiti.‘

,Obrové tam silní obývají,‘

bázlivě jsou v lidu trousili,

,ti se nepřemožně potýkají,

zle by slabochy nás rdousili!‘

Darmo Mojžíš, darmo Áron spěli,

v pokoj uvést pobouřený rod;

darmo Káleb s Josuem též chtěli

vůdcům slovem vážným přijít vhod.

Započalo v stáncích prudké klení,

od vůdců že byli zmámení;

mnozí tak už byli rozezlení,

že i brali na ně kamení.

Jiní zase jinak chtěli radit,

hřmotným hlasem volajíce všem:

,Proč bychom se měli dlouho vadit?

Do Egypta navrátit se chcem!‘

V tom se zjevil Pán jim slávou krásnou

nade svatým Stánkem v plamenu;

každý cítil velebností řásnou

odbojnou svou duši zkrocenu.

Mojžíš s Aronem a starší z lidu

ihned vážně kvapí po křiku;

všechno množství v ustrašeném klidu

staví v podálí se do šiků.

Všickni slyší hlas tu Páně v bázni:

„Pokud budeš reptat proti Mně?

Ještě-li jste pevné víry prázní,

že vás mohu přivést do země?“

„Zlostně mluvíte, že zahynete

smrtí jistou na té pustině;

jak jste řekli, Mé vás rámě smete,

zaříkám se u Své svatyně!“

„Všickni od dvanácti roků výše,

co jste kladli rozkazům mým vzdor,

pomřete zde ve své hříšné pýše,

jak vás četný velmi jest tu sbor.“

„Káleb jen a Josue a děti

do Chanaan za čtyřicet let

vejdou; vy pak máte churavěti

v pouštích těch, buď muž, buď mladík, kmet.“

Tento hrůzný obraz Židů slepých

časem bývá v mnohém národě:

z poroby se prýští blbý přepych,

a ten odpor staví svobodě.

Běda ubohému rodu, běda,

stihla-li ho smutná poroba;

bez volnosti klesá svatá věda,

a pak vzrůstá ducha choroba.

Nedávejte v čtveru pokolení

velpotřebný pokrm duchový,

a již máte, sobci pomatení,

tupých Židů obraz hotový!

Berte ctnému lidu vlastní školy,

naplňte je cizím hlaholem:

vychovance pak to nezabolí,

minou-li se se svým úkolem.

Vzdělanec (!) tak každý, bídná stvůra,

lidu svému hned se odcizí,

lidu tloustne kolem mozku kůra,

světlý duch mu časem vymizí.

Nejsou-li pak vůdci s lidem srostlí

citem, snahou, mluvou jadrnou,

beze slova, bez knih pozdě, dost-li

hustou tmou lid všechen zahrnou?

Rodům dobrým, četným, statným, silným

horší pasti nenalíknul kat,

nežli odnárodňováním pilným;

tím jest nejlíp získat čertův plat!

Proudy s hůry vyschnou s řečí suchou,

duch se ničím zdárně neživí,

a tak tvorů hromadu máš hluchou,

jichžto tmě se slepý podiví.

Ve tmách vytratí se k nebi páska,

Člověk stále hledí k zemi jen;

vzhůru netáhne jej živá láska,

ze života vyššího má – sen.

Ustavičně-li se rozum, vůle,

nešlechtí a pracně nehladí,

snadno všemu zlému v blatné důle

povahou svou hned se naladí.

Konečné pak všemocností Boží

světlo, pravda k němu zavítá;

div-li, taký lid když pro zlé hloží

krásný volnosti strom zamítá?

Ani zázrakem, jejž Pán Bůh koná,

lidu nelze světlo poznati;

těžkou nemocí on dlouho stoná,

a tu lze jen časem zahnati.

Mojžíšům i Áronům tu zle je,

okazují-li mu prospěchy;

nevědomý lid jen na ně kleje,

aneb tropí z nich si posměchy.

Spíše dá se člověk zotročilý

nahnout lichou řečí k škodě své,

než by v dobré činnosti byl čilý,

k níž ho nepoznané světlo zve.

Toho zneužívá mnohý Dáthan,

mnohý Kore, Abiron a Hon,

aby kazil Božský řád jak satan;

jen když mu je k zisku škodný shon.

Nemožno jest ze shnilého dřeva

umělecké tvořit postavy;

kde již v klasu prázdná jen jest pleva,

kterak zrno v něm se zotaví?

Hospodin to sám byl zjevně řekl,

starý kvas že musí vymořit.

aby mladý národ špínu svlékl,

a se z bahna mohl vynořit.

Jenom málo vyvolenců zbylo,

kteří spatřit směli vlasti chrám;

za to na mláď patřit jest Mu milo,

ji chtěl v život vyšší vésti Sám.

Kéž by vždy se mládež vedla Bohem

pro budoucnost v pravdě blaživé,

tak by národ, byť i po dni mnohém

ztěšil vůdců srdce snaživé.