XXIV. Na rybník v poli

Na rybník v poli

a celé na okolí

slunce zrovna praží;

hejno dětí po polích těká,

škádlí se, do sebe vráží

a příhodné chvíle čeká;

než bude slunce dolů stoupat,

budou se koupat.

Svlékli šat.

Hleďte na naháče!

jaký to chvat;

druh přes druha do vody skáče

a zase z vody ven;

slunéčko praží, je parný den. –

V pokraji rybníka plno je bláta,

teplého bahna,

k němu druh druha táhna,

domlouvá, nutí

do bahna lehnout si s chutí.

V bláto se ryjí,

bahnem se kryjí,

padají na zem.

Už z dětí božích

černé jsou opičky rázem,

v blátěný oděné kožich.

Smějí se druh druhu,

směje se všecko v kruhu,

až pojednou v ráz

do vody vše skáče zas

a znova všecko se do bláta skloní.

Poznovu radostný rej

a veselý smích, až ozve se zdálky:

„Děti, hej,

domů už, klekání zvoní,

v západu slunce se nítí,

dost už těch radostí z žití!“