XXIV. Na tvoji krásu, tvoje památníky,

Na tvoji krásu, tvoje památníky,

na tvoje věže myslím věkovité,

leč ještě více na bolesti skryté,

na pracovníky tvé i mučenníky.

Do hlubin tvých jdu, slyše tvoje křiky,

zápasy neviděné, obrovité;

zřím, vedle bolesti do vrásek vryté,

kramáře chlubné, žití dryáčníky.

Ne ve tvé slávě, srdce mojí země,

zřím tě, ó Praho, ale v bídě tvojí,

kde často nejčistší mrou lidstva snahy.

Duše mé duše, tak jsi přišla ke mně,

že v bolestném jsem řekl nepokoji:

Ubohá, trpící ty duše Prahy!