XXIV. NEBI A LESU.

Však pro vás, nebe a lese, a všemu, co ve vás,

jest nyní mé díkůvzdání.

Mé kmity, obloho vysoká, den po dni zřelas,

den po dni slyšel jsi, lese, vzlyk můj i zajásání.

Jakž mohl bych nebýti vděčen vám,

dnes, kdy se díváte velkou radostí jaty,

kterak já, váš zplozenec, dospívám

tam, odkud prvky moje jsou vzaty.

Perutě mladicky rozepiaty

kroužím a v kroužení zazpívám:

Milostí obdány, nebi a lese

a vše, co s nimi,

stály jste při mně, a proto vám nese

přešťastnými, přejasnými

nápěvy poctu svou pták.

Svátosti světla a svátosti zvuku,

vy díla smírná,

ve vás jsem věřil a zveličil muku,

zmnožil radost do nesmírna –

obě jsou jednotou pak.

Žárlivě tajemný, vzníceno velce,

vy chápající,

přijměte poctu mou, slabého smělce,

ve chvíli, kdy závistníci

sbity své nástrahy zří.