XXIV. Nemohu se ztišit, radost svoji skrývat –

Nemohu se ztišit, radost svoji skrývat –

všechno ve mně jásá, v duši hlaholí,

nemohu víc myslet, na nic kol se dívat,

na jezero, na kraj, štítů vrcholy!

Nemohu se modlit, krásu všeho vnímat,

naslouchat těm písním – táhnou v okolí –

když v svém srdci slyším vroucí píseň zpívat,

hroby tiše spí – a rány nebolí!

Nemohu se ztišit, ztlumit svoji radost –

myslím na Tě stále, každou vteřinu,

s Tebou přišel život, vrátila se mladost!

Ač vím, že je pozdě, oddávám se bludu –

jedno vše – ať třeba potom zahynu –

jen když aspoň chvíli šťastna v žití budu!