XXIV. O uplynulých hovořili časech,

O uplynulých hovořili časech,

o mrtvých láskách, o žen zlatých vlasech.

O rozkoši a ňader vlnobití

a na zlý osud začali pak klíti. –

Vy dávné květy – dávno ztracené,

o údolí a lesy, skály –

a západy růžově zlacené

a nedosněné lásky žaly –

Tak bídně nyní člověk žije. –

Bez Boha světem stále bloudit musí

s peklem i oblaky, se dnem i nocí bije

a rozkoš miluje – a rozkoš se mu hnusí. –

O uplynulé hovořili touze

a nejedli – pak absinth pili pouze.

A na obloze když se měsíc lesknul,

zlý přízrak z ulice jim v okno lebku třesknul.