XXIV. Od světa se odlučuje,

Od světa se odlučuje,

kdo v svém srdci cítí tíž,

na hory se uchyluje,

aby byl jen nebi blíž.

Jemu se zdá, ubohému,

že jen láskou dýše les,

strmou strání leze hbitě,

k nebi by se brzy vznes’!

A když na vrchol se všine,

zří, že nebe vysoko –

upře-li zrak do údolí –

ach! jak tam zas hluboko!