XXIV. Pochvatem jaro odváto, luh pokosen,

Pochvatem jaro odváto, luh pokosen,

sad odkvetl, růže i lípy,

luk naháček, jíním orosen,

květ zkřehlého stonku chlípí,

krajem se dmou, hor do sosen

mlh mokvavých sunou se vláčivé cípy.

V hlavě mám snů a myšlének, co v úlu včel,

však nemají květů ni medu,

neb hospodář Život nepomněl,

kmoch nedbalý ku dohledu,

aby jim trochu slastí děl,

by roj mu pak nehynul ku posledu...

Úslužná Smrt až otevře mi okno ven:

„Leť, duše, kam volná ti vůle!“

a zaťuká na leb lehce jen,

by nelekla včel mých v úle, –

na marno vzkaz! Úl odmlčen,

tam mrtvo již, mrtvo jak v propadlém důle.