XXIV. Poledne: chvíle odpočinku, klidu

Poledne: chvíle odpočinku, klidu

v továrně zavřenému lidu,

kde mnohá útlá duše strádá,

ač volnou byla by venku ráda.

„Starosti přes hlavu hoď,

dívčino drobná,

do jizby k družkám pojď,

než přijde chvíle zas robná,

spěš,

ať okřeješ!“

„Jaké to okřání? Zde mám ho dosti,

co v jizbě otroků, kde všecko bez radosti?

radš zůstanu u svých myšlenek!“

„Myšlenky trudné nech,

podzimek do kraje leh,

jestli tě srdce bolí,

proskoč se v poli,

pojď,

trampoty přes hlavu hoď!“

„Je chladno! Co tam?

zde aspoň teplo mám,

proč do polí mám jíti,

když slunce v ně nezasvítí,

když zevšad kluše mráz

a v ubledlou dýše mi tvář,

když nikde slunce zář

a nikde radost? –

V práci mi snáz!“