XXIV. Povídala má panenka, že co bylo, není víc,

Povídala má panenka, že co bylo, není víc,

že z té naší lásky mladé není nic, ach, není nic;

že to srdce oblouzené rozumu se nezeptá,

že chci jinak panímáma, kmotr, kmotra, teta, strýc.

Povídala má panenka, abych hlavu nevěsil,

že je děvčat jako máku, na tisíc, ba na tisíc:

aby prý mi neukáplo do srdéčka hořkosti,

že mne pozve má panenka na veselku za měsíc.