XXIV. Přes pole noha má kráčí

Přes pole noha má kráčí

vážně dál,

nebe i mysl se mračí.

Cos to udělal?

Nedobře věru!

Mlád jsem; ej,

příliš vážně co beru,

vítr měj !

Nebuď bloud,

však jiný též by konal.

A proto bys stonal?

V tom větru proud

žhavé mi líce mrazil

a mumlal: Člověk-li’s či kdos?

Ukrutníku,

Na, to s díkem nos!

a hněvů svých dýku

v srdce mi vrazil,

hle krve proud. –

O krutý to soud!