XXIV. Skřivánci táhnou od jihu

Skřivánci táhnou od jihu

s paprsky teple slunečními,

a jestliže k nim hledím déle,

jsou myšlenky mé mezi nimi.

Tak tedy přece tomu tak,

co stará moudrost věřit učí:

na podzim nejen o ty ptáčky,

i o své myšlenky jsme chudší.

A tedy tomu přece tak,

co milo mně nad všecka slova:

má duše s ptáčky odmlčí se

a s jarem rozzpívá se znova.

Skřivánci táhnou od jihu,

mé myšlenky jsou mezi nimi,

a v duši mé již jako v polích,

kdy zahrajou si oseními.