XXIV. Ta zahrada tu leží tiše tak,

Ta zahrada tu leží tiše tak,

sen květy zkropil, v trávě svítí rosa,

vše kolem spí – a v keři usnul pták,

na štíhlé jedli ztichla píseň kosa.

Mha s nebe padá – orosila zrak,

kdos přešel – v písku vlhkém noha bosá

svou šlépěj vtiskla – roztrhl se mrak,

smrt přecházela, zasvištěla kosa.

A trávu tu a květy kosila,

a mladé štěpy stromu utrhala,

ni jediného listu nenechala.

A duše marně, marně prosila

o milost pro ty květy – dále žala –

jen ušklíbla se, ani neozvala.