XXIV. Tě viniť nechci, že by tvoje vzorná

Tě viniť nechci, že by tvoje vzorná

Snad duše zrady podlé mocna byla:

Ty’s citův mých snad rozkoš nezdílila,

Že láska má bez vůle tobě vzporná.

Proč zrakův tvých řeč přesladko hovorná

Jen v srdce zpité luznou naděj lila,

A moji bytosť celou zachvátila,

Že k tobě lne vší duše síla tvorná?

Ač dlouho netrvalo rájské snění;

Ač’s na mne v dáli brzy zapomněla;

Ač láskou hynu v trapném umoření:

Přec srdce mého hárá touha vřelá

Jen k tobě, v rovném vezdy vzplamenění,

By v žáru marném v tvojím srdci stlela.