XXIV. Tvá bytost opět jako leknín svítí

Tvá bytost opět jako leknín svítí

na tmavých vodách... jsi jen mír a něha.

Pes bolu k nohám pokorně ti lehá,

ustálo dávno táhlé jeho vytí.

A já jsem šťasten... Ó, jak děkuji ti

za dny ty klidné... tvůrčí radost šlehá

mi z prsou... sním jen, porušit se střeha

tu harmonii, soulad, kouzlo žití.

Jsi krásná jeseň má v svém zjevu mladém,

jsi pohádka má sladká, poslední,

jež navždy s šedým sloučena je hradem.

Ó, jak rád ve snu, jejž jsem spřed si, tonu,

že nebude již konce slunných dní

ni pohádky mé, štěstí mého skonu!