XXIV. V temnotách horských, v nočním zášeří,

V temnotách horských, v nočním zášeří,

jsme sílili se Páně večeří.

Náš pokorný hlas zazněl do ticha:

chléb byl nám dán a víno z kalicha.

Pobožný hlouček klekl do mechu –

tak putovali hledat útěchu

ti věrní, kdož se skryli do lesů,

do horských chat a ve stín útesů.

Písnička zazněla, žel, tlumená.

Jak zachvěla se stromů temena,

jak srdce naše výš se pozdvihla,

jak radost plnila nás nestihlá!

A v chvíli té, když píseň dozněla,

měsíc si used’ horám do čela

a jeho světlo v dol se uklání.

To bylo, Pane, Tvoje žehnání.