XXIV. Včera po obloze

Včera po obloze

s mrakem mrak se hádal,

do vlasů si vjeli,

druhovi druh nadal.

Šlo to do opravdy –

Měsíček vždy tichý

div se nekutálel

po obloze smíchy.

Hvězdičky však drobné

ty se chvěly, bály,

utichly jak slípky,

ani nedutaly.

Dívaly se na boj

jenom z povzdálečí,

někdy nesměle jen

mrkly místo řečí. –

Oba zápasníci

silní, ramenatí,

zdálo se, že budou

celou noc se rváti.

Poklesl-li který,

tygrem ihned skočil –

tu měsíček zvážněl

a mezi ně kročil.

Rozbraňoval, mírnil –

to však marnou prací,

dál do sebe perou

jako lítí draci.

A kasají ruce

ke tužšímu boji

a měsíček snivý

na rozpacích stojí.

I promluví: „Dosť již

boje a té půtky.“

A z paprsků splétá

stříbrné již dutky.

A ty dopadají

na široká záda –

a hned končí bitka

a hned končí váda.

Oba mraky rychle

k útěku se mají,

jeden spěchá k horám,

druhý spěchá k háji.

A hvězdnatý obzor

jasný je a tichý,

po nebi jen měsíc

kutálí se smíchy. –