XXIV. Za dar knih Byronových.

Je tomu nyní, paní, přes dva roky,

co píseň naší lásky dozněla,

dva dlouhé roky jste tam v dáli,

svět jiný kolem vás se valí –

a vy jste ještě vzpomněla?

A v jaké chvíli as? Zda jenom z nudy

jste minulosti prošla zášeřím?

A proč ten jeden lístek bledý

zde nese slzí zřejmé sledy –

vždyť víte, že jim nevěřím!

Snad v albu vašem moje podobizna,

snad v knize kvítek z času dávného,

snad verše mé, jež stůl váš tají,

vám na tu lásku vzpomínají –

však v srdci není ničeho!

A u mne jak? Dva verše z knihy této

jsou odpověď nad epos vhodnější,

ty vracím vám, ó paní milovaná:

„dny bez klidu a v srdci živá rána,

a život nad smrť bídnější!“