XXIV. ZA DAR KNIH BYRONOVÝCH

Je tomu nyní, paní, přes dva roky,

co píseň naší lásky dozněla,

dva dlouhé roky jste tam v dáli,

svět jiný kolem vás se valí –

a vy jste ještě vzpomněla?

Co může býti u vás? Snad jen z nudy

jste minulosti prošla zášeří?

Té knihy jedna stránka bledá

je plna skvrn... snad slzy... běda!

Než... těm se ztěžka uvěří!...

Snad v albu vašem moje podobizna,

snad v knize někde čtyrlist jetele,

snad verše mé, jež stůl váš tají,

– ty máte-li – snad vzpomínají

vám na dávného přítele...

Však... vzpomněla jste... Díky za to, díky...

Já probíral se těmi básněmi,

a verše dva mi na paměti tanou;

„jdu v srdci s živou nezhojenou ranou,

však umřít přece nelze mi!“