XXIX. BALLADA KU CHVÁLE KRÁLOVNY NEBES VE SLOHU STARODÁVNÉM.

Věř, zem tak nikdy šťastna nebyla,

než tenkrát, Matko, Královno a Paní,

když chudičká Tě matka zrodila,

co Jáchym staré čelo stíně dlaní,

zřel v plenky Tvoje v tichém usmívání.

Pak rostla’s jako polní lilium.

Ač andělé váš oblétali dům,

kdo věděl o tom, ty hebrejský dave,

že Paraklet se schýlí k těmto rtům? –

Ó Panno, Choti, Ženo, Matko: Ave!

Pak andělská Tě záře zakryla,

to přišlo divem tak a z nenadání,

jak blesku stopa, která vyryla

svůj zářící let nebes tichou plání,

a Bethlem zahořel v sta světel plání.

Zkvet’ liliemi nízký nad ním chlum,

sbor andělů se zjevil pastýřům,

vůl s oslem dýchal v chléva šeři tmavé.

Vznes’ bědný Adam k hvězdám čelo z dum –

Ó Panno, Choti, Ženo, Matko: Ave!

Pak bolest pod křížem Tě ztopila,

Tys poznala, co lidský bol a lkání,

Tys poznala, svět jaký mohyla

zavírá v sobě! Ó když v ztroskotání

se čelist hrobky rozsmekla a na ni

sed’ Anděl zvěstující zástupům,

že vstal Tvůj Syn – ó Matko, Tvojim snům

co vyrovná se? V zoři nebes žhavé

víc křídel andělských Ti neřek’ šum –

Ó Panno, Choti, Ženo, Matko: Ave!

Mít štětec Murilla, vzít poupatům

jich lesk a něhu, vstoupit ve vln tlum,

mít perel svit a hvězdné záře smavé!

Však chudý žák jsem, chudý jest můj um:

Ó Panno, Choti, Ženo, Matko: Ave!