XXIX. BALLATA O DVOU STŘEVÍČKÁCH.

Dva růžové a úzké střevíčky

kdys pobláznily mne, juž dávno tomu,

jak sledoval jsem běh jich šerem stromů

i jejich sladký klid zpod lavičky!

A přešla léta a tu zmoudřel hoch,

a nevěřil, jak mohly časy býti,

kdy za slávou jej nesl chvat,

dvou střevíčků že otrokem být moh’!

A přešla léta a mé srdce cítí

zas dojmů starých nové kouzlo plát,

své dcery střevíčky dva vidím stát

zas růžové a úzké na svém stolu,

a tak mne žitím vedou v čárném kolu

dva růžové a úzké střevíčky.