XXIX. Byť vířivé rozkoše šumivá slasť

Byť vířivé rozkoše šumivá slasť

Nám kynula vůkol jen v čarovném smání;

Byť vymřela z srdce vše hryzavá strasť,

A vzproudily žíly se v žárném zas plání;

Byť mladosti vše sny tak kochavé, divé,

Nás v nadšení kouzlily krásou svých zjevův;

Byť hudba nám v míře i útěchoznivé

Zas roztála bohatý zdroj milých zpěvův:

Co všecka ta rozkoš, co všecek ten jás,

Když v kadeřích bílý juž prokvítá vlas?

Ať v hrdosti šlechetné vzejme se duch,

Že jmí naše dél bude žíť v plném zvuku;

Že po smrti naší snad plakati druh

A přítelka u hrobu svou budou muku:

Co všecko to vědomí hrdé pomůže,

Když ztracené nevzkvětou víc naše ráje?

Když uvadlo srdce, jak na podzim růže,

Když jako červánky juž uchladly máje?

Oh! všecka ta rozkoš a všecek ten jás

Víc nevzbudí mladosti přesladký čas!

Byť třeba to vlastní vše nezhubil hřích,

Přec nevzkřísí štěstí víc žalostné lkání;

Víc nevzplanou přec květy nadějí tvých,

Ač krvácí srdce ti v bolném drhání!

Ach! litosť tím větší tvou duši ti zrývá,

Že bez viny strasti jen podíl je tobě;

A ztemnělý zrak vřelé slzy jen zlívá

Na myrtový věnec juž svadlý v té době!

Co všecka ta rozkoš a všecek ten jás,

Když v oku tkví slza, když stonem zní hlas?...