XXIX. Jsem člověk nemravný a zanedbaný

Jsem člověk nemravný a zanedbaný

a lehké holky měl jsem příliš rád.

Však miloval jsem opravdu tři panny,

ach, je mi stydno na to vzpomínat!

Říkali Elis první mojí lásce,

k níž jsem vší sílou svého mládí lnul.

Však pohříchu jsem jednou na procházce

ji inflagranti s jiným přistihnul.

A po druhé, to jsem si zamiloval

přítele holku, jenž byl na vojně.

Cnosť její v tančírnách jsem ochraňoval

a choval jsem se velmi důstojně.

Přítel se vrátil domů z vojny zase

a dostal pohříchu z mé ruky ji,

ve cnosti nezměněnou ani v kráse,

neposkvrněnou bílou lilii.

A třetí byla holka osiřelá.

Neštěstí její procítil jsem s ní.

O poslední, co po rodičích měla,

ji okrad’ poručník a příbuzní.

A jednou z rána bolestí jsem zbledl,

když napsala mi na dopisnici,

že jakýs hejsek z legrace ji svedl,

a že je právě v pátém měsíci.

Jsem špatný člověk pokažených mravů,

však třikráte jsem opravdu měl rád.

Je směšno v pláči skloniti svou hlavu

a trapno je se srdci svému smát.

Je vlažný večer k lásce stvořen dneska,

a plno žen je v hlučných ulicích,

a mezi nimi stvořeníčka hezká,

smyslné růže kvetou na lících.