XXIX Kdyby mi bylo 30 let

Kdyby mi bylo 30 let

a třeba i více,

jen kdyby tak mnoho

mi nebylo:

bláznivým loupežnictvím

zruměnil bych ti líce,

severní slunce změnil,

by se ti líbilo.

Nikdy jsem v životě svém

na osud nenaříkal,

všelicos byl jsem

a všecko rád,

a když jsem tu a tam

za něco pykal,

jal jsem se s uzlíčkem malým

nanovo putovat.

Zle jsem se míval někdy,

dobře nejednou taky,

optimisticky jsem hleděl

na naše slzavé údolí,

tušil jsem slunce

za nejčernějšími mraky,

o každé bolesti věřil,

že jednou dobolí.

A když mi počaly pomalu

šednouti vlasy

a napěchované dni mé

divoce prchati,

míval jsem zářivou oblohu

nad zlátnoucími klasy

v pokojném nitru...

Ó hořká závrati,

kam zmizely věci pokojné

z prostého života mého,

kdo zmatek a hoře náhle mi

do nitra rozesel

a touhu bláhovou?

Kdo do srdce statečného,

jež nikdy nic neželelo,

palčivý zasadil žel?

Nikdy jsem na osud nenaříkal,

a nyní přece

s ním pošetile se hašteřím

o těch svých 30 let!

Jak pelichající dravec

mřížemi železné klece

k obloze hledím a sním:

poslední, královský vzlet!

Kdyby mi bylo 30 let

a třeba i více,

jen kdyby tak mnoho

mi nebylo,

do tvého života slétl bych

jako vlasatice

bez proseb, otázek – ó, já vím:

v srdcích by zvonilo!

Srdce by zvonila,

zvonily by světy,

v Marseille by čekala na nás

překrásná loď.

Sbohem buď, severe!

Letíme, nemajíce mety.

A nenapadá nás říci:

V pokušení nás neuvoď.

Hleď, delfíni na vlnách tančí,

jak v srdcích láska a radost,

na stole paluby slunné

štěstí je prostřeno.

Uchop jen pevně číši,

jež touze činí zadost,

zatímco vánek z volného moře

hladí ti rameno.

Jak sladko blouzniti,

když pro tě zpěv svůj hudu!

Na tichomořském ostrově

mohl bych stanouti jen,

ořechy kokosové

střásal bych na vlažnou půdu,

aby ti mléko jejich

osvěžovalo sen...

Kdyby mi bylo 30 let

a třeba i více,

jen kdyby tak mnoho

mi nebylo:

motory, kola, plachty,

má sladká holubice,

nestačily by srdci,

jež by se řítilo...

Ztráceje chrup a hřívu,

rozumem korumpován,

přece však tu a tam ještě

mám odvahu a krev.

A tak si myslím někdy,

tebou jsa opojován

a všude, na každém kroku,

nalézaje tvůj zjev,

že stačilo by snad jediné

statečné gesto tvoje,

jediný ruky tvé stisk,

pohledu tvého vznět,

abych tě odvážným pilotem

unesl, svatá panno,

na jiný svět...

To je však pouhý sen

jak vše, co s tebou žiji,

je to jen z lásky a iluzí

utkaná pohádka,

když z hlubin očí tvých sladkých

úsměvy piji,

čekaje den ze dne věrně

na tato cukrátka.

A moje hoře, toť že vím,

dnes už vím jasně,

že bys mě za svého loupežníka

přijala naposled,

že bys ten sen můj sama

v skutečnost změnila krásně, –

kdyby mi bylo asi,

asi tak 30 let...