XXIX. Kmocháčku, mně pantáta Život umřel.

Kmocháčku, mně pantáta Život umřel.

Ač poctivých šedin jsem vdova,

nebýt jen s Tebou v kmotrovství,

hned za Tebe vdám se znova.

V klíně mém bys chorým se děckem stulil,

snem usnul, jak bych jen dýchla,

nebudil bys se, svěcená

byť voda Ti v oči šplíchla.

Zmoudří vášně. V objetí mém lze svatě

jak v mateřských loktech si hovět – –

chystám již svaty počestné,

mám poslat je na přípověď?

Mistr Truhlář – dohazovačkou dávnou

jest tetička Nemoc, ač chorá –

zištný strýc Hraban, motykou

jenž mrtvinu země orá.

Úlisně optá se Nemoc: „Zdrávi, zdrávi?“

a svatě, jak přijdou, se zvednou.

Bez intrád budou ohlášky

hned zatřikrát pouze jednou.

Vyženeš-li hněvně mé svaty dveřmi,

věz, okny Ti do domu vpadnou.

... K doskočným babkám čítáš mě,

co mládenců krví mladnou?

Věř, já nejsem doleza chtivá, kmošku,

i pošlu-li k námluvám svaty.

Bys dotěrné se zbavil tety Nemoci,

sám povoláš mé k zažehnání za noci –

a pak mám mydlené paty!