XXIX. Mozol poslední.

Kdy první lán byl oráč dooral

a na dlaň pohléd’, kde to palem hnětlo,

zřel mozol, jak by kvítko bylo zkvetlo

mu rudé jako v boku tvrdých skal.

A druhý mozol roznítil mu pal,

kdy léto na úrodu smavě slétlo,

a třetí, na zimu kdy teplo, světlo

byl sháněl – jen kdy Pán Bůh požehnal!

Tak dnem i rokem tvrdla těžší dlaň,

až zkrvácela pro ty drahé hlavy,

jimž platila tu čistou lásky daň.

Leč ještě místo v ruce bez mozolu –

to poslední! Vlasť volá, boj tu žhavý!

Jde rolník – snáší krov na českou školu.