XXIX. Na hlavu dnes hory vzaly

Na hlavu dnes hory vzaly

mraků temnou beranici,

bedra bleskem opásaly

jako boží bojovníci.

Stavějí se v temnou řadu

husitské jak temné vozy

a hněvivě ku západu

zaťatými pěstmi hrozí.

Bouřným slovem ulevují

duši hněvem rozkypělé,

nad hlavou jim páry plují

korouhve jak zlatostkvělé.

Ale výše ve oblaku

míru zlatá duha hoří,

slzný déšť mu plane v zraku

jako perly v jasném moři.

A ten oblak ruce spíná

a za nepřátely prosí –

růže padají mu z klína,

z očí pršky zlaté rosy.

A ku nohám horám padá

jako před trůn anděl bílý,

modlí, prosí, žebrá, žádá,

aby vrahům odpustily.

A ten oblak připomíná,

mír že štěstí s sebou nosí –

růže padají mu z klína,

z očí pršky zlaté rosy.

Hned se v prosbě k nohám smekne,

na šíji zas hned jim padne –

a v těch horách srdce měkne,

hněv se tiší a krev mládne.

Blesky hněvu odkládají,

pásají se duhou míru,

na korouhve zlatem tkají

lásku, naději a víru.

A oblak je hrdě vzpíná

k hvězdám a po nebi nosí –

růže padají mu z klína,

z očí pršky zlaté rosy! –