XXIX. NA STAROU NOTU.

Je to chůze po tom světě,

kam se nohy šinou!

Když nás, brachu, milá nechá,

kde vzít honem jinou?

Ej, to bylo živobytí,

bylo sakramentské...

Co si našinec má počít

bez té ručky ženské?

Kam jen sáhnu, na prst prachu,

podlaha – jak bota.

Límec! Velký Bože, límec!

Kam se propad’, slota?

Z košile mi lokty lezou...

Ech, co bych dál mluvil!...

Na okně pár drzých vrabců

hnízdo si mně uvil!!!

Co já s nimi? Inu v troubě,

v troubě sedím zkrátka.

A jak vidím, smím se těšit

ještě na vrabčátka!...

Abych po špičkách teď chodil,

dveřmi bál se vrznout!

Což si troufnu okno zavřít?...

No, a já mám zmrznout?

Je to někdy, kamaráde,

po tom světě jízda!

Ale vidíš... Čtyři mladé

vyvedl jsem z hnízda...