XXIX. Na tu cestu hledím, kterou musíš jíti –

Na tu cestu hledím, kterou musíš jíti –

Slavík tluče v keři, v rose svítí květ,

duše má je smutná, neví, kde má skrýti

touhu svou, jež vroucně v srdci začla pět.

Nedočkavě hledím – nejdeš – slunce svítí,

mně se zdá, že tmí se, že je smutný svět,

a že květ, jenž voní, pohřební je kvítí –

bez ozvěny, píseň, navrátí se zpět!

Na tu cestu hledím – ždám si Tebe žhavě,

s nezkojenou vášní, jíž jsem trpěla...

Leč Ty nejdeš, drahý... chvím se nedočkavě.

Naděj zhasla... soumrak leh’ si na strom, trávu,

slavičí ta píseň v keři dozněla...

smutek rouškou šerou zahalil mou hlavu.