XXIX. Renaissance.

Dech Boží vane přes mé pláně,

to hnutí cítím v hlubinách,

já poddávám se odhodlaně

a bez výkřiku, jako v snách.

Proud světla hrne se tam ve tmy,

jež dlouho vládly nade mnou,

a blankyt mystický zas zved’ mi

s tou nádherou vší tajemnou.

A nivy duše květů krásou

hned do dáli se prostřely,

a pole její těhotná jsou

k žni budoucí; ach, přijde-li!

I slunce vrátilo svou záři

mým dnům, jichž řada v letu jde,

v mé noci luna s bledou tváří

s hvězd tisíci se zjevuje.

A s duše jak by odhaloval

kdos obraz zapomenutý,

a krásou, již jsem podceňoval,

ó jak jsem nyní pohnutý!