XXIX. Teď opuštěny, samy jdeme žitím,

Teď opuštěny, samy jdeme žitím,

nás smutek cestou jak chrt provází,

jde v patách s námi, jeho dech tu cítím,

jak dýchá na mne, chlad mne rozrazí.

Jej odháním, leč marně, žalným vytím

se po mé stopě ke mně doplazí,

má radost, když jej za obojek chytím,

a hraje si, mne k zemi porazí.

Jen těžce vstávám – jeho zrak zří na mne

jak slzou zrosen, v němé bolesti –

v tmě jdou, již přešly, iluse mé klamné.

A naděje mi zhasla, jež mne vedla...

Jen smutek zůstal v tichu rozcestí,

noc hluboká – a rubáš ze slz předla.